Přemysl Pitter – Spravedlivý mezi národy

V letošním roce, 21. června, si připomeneme 130. výročí narození českého pacifisty a humanisty Přemysla Pittra. Jeho práce pro potřebné započala ve 20. letech minulého století na pražském Žižkově výchovnou péčí o zdejší chudé děti a vyústila ve vybudování Milíčova domu, jehož provozu se se svými spolupracovníky intenzivně věnoval. Šlo v tehdejší době o ojedinělé zařízení, kde nacházely azyl žižkovské děti, na které jejich rodiče neměli čas. Tam mohly trávit volné chvilky, ale často se tam měly možnost i najíst a umýt. Sociální práce pod Pittrovým vedením pokračovala i během 2. světové války, a to zejména podporou židovských rodin a jejich dětí.

Pittrova klíčová humanitární akce se odehrála v poválečném období‚ v letech 1945 – 1947 pod názvem „Zámky“. Začala nejprve sociální pomocí židovským dětem vracejícím se z koncentračních táborů a pokračovala převzetím do péče a pod ochranu i dětí německých po prožitém utrpení v internačních táborech. Šlo o unikátní projekt, díky němuž na zámcích Štiřín, Kamenice, Olešovice a Lojovice byla poskytnuta tělesná i duševní rekonvalescence dětem mnoha národností, dětem, které byly poznamenány válečnými útrapami. Jedinečnost celé akce spočívala mimo jiné v tom, že se zde setkaly právě děti židovské s těmi německými, tj. dětmi nepřátel. Obětavou péčí a vhodnými pedagogickými metodami Pittra a jeho spolupracovníků, zejména Olgy Fierzové, se podařilo překonat konflikty mezi dětmi a do dalšího života vykročit bez nenávisti a s nadějí a vírou v dobro a lidskost.

Když v květnu 1947 Pitter slavnostně a veřejně oznamoval ukončení zámecké „dvouletky“, vyčísloval výsledky takto: Celkově zámky prošlo na 810 dětí, z toho 247 jich bylo z koncentračních táborů (z nich 165, většinou dětí židovského původu, přišlo z Terezína). Dále mezi nimi bylo 407 dětí z internačních táborů pro Němce a kolaboranty; zbytek tvořily československé děti, po skončené válce repatriované z Německa.

Kromě úspěšné péče o děti, jimž se z velké části povedlo najít staronové domovy v Československu, Německu a Izraeli, se v druhém roce zámecké činnosti do hloubky rozvinulo také pátrání po dětech za války ztracených či zmizelých. Pitter a jeho spolupracovníci intenzivně vyřizovali i žádosti o pátrání také po dalších dětech, nejen zámeckých chráněncích. Jiná srovnatelná instituce, která by se podobně aktivně a s prokazatelnými výsledky pátráním zabývala, v Československu nebyla. Do jara 1947 se na Pittra obrátili němečtí rodiče a instituce s celkem třemi stovkami dotazů a žádostí o pomoc. V květnu 1947 se v osmdesáti případech povedlo děti s jejich rodinami spojit, nebo aspoň získat a nahlásit důležitou stopu.

Podrobná svědectví o akci „Zámky“ je možno najít např. v knize Olgy Fierzové Dětské osudy, v knize rozhovorů s „Pittrovými dětmi“ Zámky naděje“ sepsané Pavlem Kohnem. O osobnostiPřemysla Pittra, která sizasvé humanitární činy rozhodně zaslouží stejnou pozornost jako např. Nicholas Winton, je možné se dovědět z knihy Pavla Kosatíka Sám proti zlu, nebo z dokumentárního filmuTomáše Škrdlanta Milujte své nepřátele. Rozsáhlý Archiv Přemysla Pittra a Olgy Fierzové dokumentuje svědectvío mimořádné výchovné, sociální a humanitární aktivitě jejich i dalších spolupracovníků.

Další cesty po roce 1947 musely být pro Pittra velmi frustrující. Pod hrozbou komunistického vězení, kterou se mu státní moc hodlala „odvděčit“ za práci posledních let, se rozhodl opustit ilegálně republiku. To se mu v létě roku 1951 s pomocí Olgy Fierzové, které byl rok předtím naopak zakázán přístup do ČSR, povedlo. Krátký čas po emigraci pobýval v Británii a poté deset let v Německu, v emigrantském táboře Valka u Norimberka, tam působil jako pastor.

Zbytek života (do r. 1976) prožil s Olgou nedaleko Curychu, kde pokračoval ve svých aktivitách. Založil např. švýcarskou skupinu Československé společnosti pro vědy a umění, Husův sbor Čechů a Slováků, nebo českou školu v Curychu.

Pitterův pohled na svět dobře vystihuje jeho krédo: „Účinná láska je náboženství, které může spojit všechny lidi bez rozdílu. A nemusíte ho ani nazývat náboženstvím, když se vám to slovo nezdá. Záleží jen na opravdovosti, na soucítění člověka s člověkem.“

zdroj a foto: Stanislava Nováková